O autorovi napsali

Název výstavy kreslíře, ilustrátora, grafika a malíře Tomáše Bíma napovídá, že se jedná o retrospektivní pohled na rozsáhlou tvorbu autora, který letos v listopadu oslaví pětasedmdesátiny. Výběr děl sice prezentuje i raná díla ze sedmdesátých let minulého století, ale nepostihuje umělecký vývoj ve všech fasetách, proto se nejedná o retrospektivu v obvyklém slova smyslu. Do prostor Interaktivní galerie v Becherově vile by se obdobný rozsah výstavy jednak nevešel, jednak má tato pobočka galerie jinak zaměřenou orientaci. Přesto lze představit karlovarskému publiku proměnnou a rozmanitou podobu díla známého pražského umělce, především v malbě a v grafice; oboj je zde zastoupeno ve více motivických okruzích.

Svými náměty i charakterem projevu bývá Tomáš Bím českou uměleckou kritikou občas srovnáván s estetikou Skupiny 42, nejvíce se jménem Kamila Lhotáka, ale jsem přesvědčen, že se většinou jedná jen o povrchní přirovnání v oblasti inspiračních východisek. Ve schopnosti objevovat poezii periferních zákoutí, neokázalých zátiší a věcí zdánlivě zcela všedních vůbec / obecně lze sice objevit jistou spřízněnost mezi oběma umělci. A samozřejmě také lásku k výdobytkům techniky v oblasti dopravních prostředků - pozemních i vzdušných, archaičtějších i současných. Prohlédneme-li však řádně tvarosloví a evoluci Bímových výtvarných prostředků, tak například městských vedutách ze sedmdesátých let bychom spíše nalezli okouzlení jazykem Karla Chaby; autor sám v několika rozhovorech zmiňuje další umělce, jejichž tvorba ho okouzlila. Například Vlastimila Beneše, krajináře lyrizovaného ticha nebo Edwarda Hoppera, amerického malíře civilizačních témat plných melancholie a pocitu osamění. Do jaké míry se zmínění umělci stali Bímovi vzorem, není podle mého názoru podstatné, pro jeho vlastní cestu bylo nejdůležitější, že po absolvování polygrafického učiliště nemohl studovat umělecké školy a k vlastnímu výrazivu se musel dopracovat sám. Na jednu stranu měl štěstí -na cestě potkal mnoho zajímavých tvůrců, například už v mládí skvělého mentora – Jiřího Trnku (Bímův tatínek pracoval ve filmových ateliérech Bratři v triku jako osvětlovač), na stranu druhou mu společenské podmínky i životní okolnosti směřování k samostatné tvůrčí dráze rozhodně neulehčily. Bímova malba se počátkem sedmdesátých let projevila překvapivou abstraktní podobou (TUTTI FRUTI, 1971), v níž tiskovou barvou pojednal rumělkový základ gestickou formou inklinující k informální malbě, konkrétně k tašismu. Další obrazy už měly více narativní formu s mírně naivistickým poetickým rukopisem a umělec pro ně používal především olej, případně kvaš či akvarel. Drobná až minuciózní kresba byla charakteristickým základem jeho děl až do osmdesátých let, kdy v druhé polovině se rukopis začínal uvolňovat, barva se projasnila a kresba postupně radikalizovala. Paralelní vývoj prodělávala i autorova grafika, jak to dokazují vystavené tisky. Jsou z počátku zhotoveny převážně suchou jehlou, tedy technikou, kterou měl umělec během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století ve velké oblibě. V komorních formátech jsou zachycena drobná zátiší s typicky mužskými atributy, jako dýmky, zápalky, lahve ginu či whisky na osamělém stolku s jednou židlí, dále pak sportovní náčiní (tenisové rakety, golfové hole), cirkusová šapitó, kolotoče a mnohé další motivy. Grafik v nich postupně opouští původní mírně naivistickou stylizaci ve prospěch více reálného až popisného zobrazení s důrazem na kompozičně a významově nosné detaily. V té době se také sbližuje s litografií, která posléze v jeho grafikách převládla. Od drobných formátů ex libris se v průběhu osmdesátých let autor propracoval v této technologii k větším formátům s osobitým výrazem a působivými výsledky - například v litografii ŠPULKA z roku 1987. V ní neobvyklý námět velkého osamělého elektrikářského kola v zasněžené krajině konfrontoval s frontou holých stromů v pozadí a vytvořil tak působivou výpověď s originální estetickou kvalitou.Ač zde můžeme vnímat náznak metafory či dokonce symbolického významu, tak v Bímových grafikách i v malbách stále zůstává zobrazeným prvkům a předmětům jejich autenticita i reálná podoba, byť více či méně kresebně zjednodušená. Charakter umělcových děl z posledních dvou dekád minulého století bychom mohli definovat pojmem „nová věcnost“. Ze zobrazených motivů lze však vyčíst, že prostřednictvím jejich „věcnosti“ je vyjádřena potřeba autora sdělit svůj světonázor, své životní priority i detailní postřehy vnímavého pozorovatele. Tato základní poselství jsou vždy podána nevtíravým způsobem a často mají charakter zvláštního zastavení času, jež v nich přetrvává. To platí i pro pozdější syžety, v kterých se objevují motivy z golfových hřišť, záběry z pláží a plaveckých bazénů s odloženými ručníky a dalšími intimními proprietami, odkazujícími na autorovu bonvivánskou zálibu ve smyslových a smyslných radostech života. V tom se liší od svého oblíbeného malíře Edwarda Hoppera, jehož osamělé postavy jsou stafážemi kompozic s melancholickou až existencionální atmosférou. Kromě radostnějšího vyznění se Bím od amerického umělce odlišuje také tím, že lidskou figuru ve svých pracích přímo nezobrazuje. Přítomnost člověka v nich vnímáme prostřednictvím evidentních stop jeho existence nebo činnosti. Mnohdy kompoziční aranžmá působí, jakoby právě teď hrdina odešel či se měl za chvíli vrátit. Prázdný empire rozhodčího, odložená tenisová raketa, polorozvinutá hadice, fragment opřeného kola, zmačkaná plechovka od Coca-Coly, nedopalky cigaret, nedopitá láhev alkoholu, poloprázdné skleničky, zapomenutý horní díl bikin na bazénovém lehátku, odhozená podprsenka a další části chvatně svlékané dámské garderoby - to jsou Bímovy typické náznaky mikropříběhu, který se nám často jeví jako důvěrně známý. Autor sice nechává na divákovi, aby si pointu domyslel, většinou je však významové vyznění průzračně jasné. Pouze v některých krajinných výsecích je atmosféra méně optimistická, s jakýmsi tušeným tajemstvím –například TOMATO JUICE, KUPKY, BABETA VIII). Opuštěné loďky, mola, kůlny, kamenné solitéry, osamocený stan či stoh a další osamělé dominanty jsou základem kompozic, v nichž narativní linka příběhu zůstává jen tenká a v náznacích. Obdobně je tomu i v litografii v níž dominují dva výrazné balvany v popředí. V protisvětle potemnělého háje jsou vyvažovány subdominantou výrazně červeného stanu v zadním plánu a teprve později / následně si pozorovatel povšimne dvou červených detailů dámského ošacení v popředí a začne tušit příběh.

Od devadesátých let se v umělcových dílech objevuje stále více motivů z cest, mnohdy i dalekých, v nichž uplatňuje svůj talent pozorovatele, nápaditého komentátora dané země, pro níž využije příznačné atributy (JARDIN DES TUILERIES, PETANGUE, MANHATTAN, RYBA, MANHATTAN, YELOW INDIAN, obrazy PARK U CANAIMA, KAKTUS, MUNRO SPECIAL INDIAN ad.). V případě Tomáše Bíma prolínají oblíbené motivy z grafiky do malby a naopak, někdy ve vícero obměnách, jindy v podobě takřka identické.Je to zřejmé i v případě zmíněných zážitků ze zahraničních cest (např. KARAVAN), kde může divák porovnat, jak vizuální vjem zpracoval umělec v obou technikách. Obměny až permutačního charakteru v grafice samotné umožnila autorovi dlouhodobá zkušenost s tiskem litografií. Ta jej spolu s chutí experimentovat a propojit některé námětové elementy přivedla k originálnímu postupu v této technice. Výsledky nazývá litokolážemi a jedná se vlastně o koláže kombinované z několika litografií (viz ZÁPISKY ŠÍLENCOVY).

Ačkoli umělec ve své malbě neopouští ani v průběhu dvou dekád nového století své oblíbené a obvyklé výrazové prostředky, přesto už veristické zobrazení neobsahuje dřívější míru popisnosti, barva se uvolňuje a mírně oprošťuje od závislosti na lokálním východisku ve prospěch autonomního účinku. Je zřejmé, že ho malba i grafika stále přitahují a podněcují k dalšímu zpracování zážitku, motivů i představ, které zpracoval už dříve, přesto jsou stále podnětným impulsem a inspirací k dalším inovativním kompozicím. O této neutuchající umělcově vitalitě jistě přesvědčí výstava i karlovarské uměnímilovné obecenstvo.

Přes mnohá doporučení, kam se uchýlit pro potěchu duše, jsem jedno takové místo našel. Nalézá se před obrazy Tomáše Bíma. Nedokážu jazykem teoretiků umění oslavovat jejich „jásavé tóny, které umocňují hřejivý pocit z umělcova poselství“. Říkám, že je mi před nimi blaze a že bývám před nimi dlouze přikován. Začínají se totiž ve mně odvíjet příběhy, které Tomáš nakousl. Té slečny, co si zapomněla podprsenku před stohem, těch nedopalků a zmačkané krabičky od cigaret u libeňské zdi, opuštěné sklenice limonády na stolku u tenisového kurtu. Ty lidičky, co se těch věcí dotýkali nebo je žmoulali v ruce, tam před chvilkou byli, jako by si jen odskočili za rám. Tomáš Bím zastavuje čas a kouzlu okamžiku staví nádherný barevný pomník.

Nám uniká jeho svět mezi prsty a proto jsme tak rádi, když nám ho maluje. My už se sice jakž takž umíme pohybovat po rakouských sjezdovkách a způsobně srkat drink na terasách drahých přímořských letovisek, ale neumíme se třeba ani jednou za den podívat na oblohu. Žijeme uspěchaně, chudě a nevšímavě, ve světě slev a akcí, falešných celebrit a pochybných vzorů. Tomáš nám tyto nedostatky vynahrazuje. Nebál bych se přirovnání, že to co byl pro mě ve zlatých šedesátých Semafor, jsou dneska pro mě jeho obrázky. Je v nich laskavo a ticho, jen sem tam zabzučí moucha nebo kovová vrátka na kurtu způsobně zaklapnou v zámku. Je to nádherné vyprávění o chvílích, o kterých člověk buď sní nebo je dokonce prožil, ale neumí je nikomu sdělit. A provokují básníky, protože sami jsou poezií.

Nechci se pouštět ani do pokusu o jeho zaškatulkování. Nepřísluší mi to, ani to neumím a hlavně je to zbytečné. Tomáš Bím maluje atmosféru chvíle. Zachycuje její neopakovatelnost, zachraňuje ji pro nás, maluje okamžik rozpoložení duše. Skutečnost je mu kulisou, půjčuje si zážitky nebo vypráví příběhy, které voní lidskostí a jako prostředky si bere věci důvěrně známé. A jestli tak činí v rouše nějakého –isty technikou kvaše, oleje či akrylu, na tom houby záleží.

Toulouse Lautrec je doma na Montmartru a v Moulin Rouge, Vincent van Gogh je nerozlučně spojen s Arles, Paul Gauguin zvěčňuje snědé Tahiťanky a Tomáš Bím je malířem opuštěných zákoutí plných života.

Tomáše Bíma jako člověka nejpřiléhavěji a nejvýstižněji charakterizuje geniální sousloví z dílny pana Hrabala – něžný barbar.

Je pravdivý, syrový, nepřetvařuje se, od života si bere co hrdlo ráčí, říká, co si myslí a nebere si servítky, ale když všechny návštěvy z atelieru zmizí a naproti mu jde noc, vezme do ruky štětec a promění se v to, čím ve skutečnosti je. Křehký, zranitelný, vnímavý a citlivý kumštýř, který se ocitá ve svém světě, kde je sám, kde si nedočkavě vymalovává duši a kde je mu neskonale dobře. Ať je mu dobře ještě hodně dlouho. I kvůli nám.

Dámy a pánové,
lidem, kteří přišli na vernisáž, není třeba vysvětlovat, že malíř, na jehož obrazy se dívají, je dobrý. Myslí si to taky: právě proto, že svého malíře mají rádi, přece přišli. Když však malíř, jako nyní Tomáš Bím, vůbec poprvé ve svém životě shromáždí soubor celého dosavadního díla, čítající na 250 položek, a zaplní jím tři patra Staroměstské radnice včetně sklepení, znamená to, že se tím jeho obrazy, která jsme dosud vnímali spíše jednotlivě, mohou dostat do úplně jiných souvislostí. Dnes večer mě jich napadá celkem pět.

Za prvé: Tomáš Bím maluje, protože musí. To není samozřejmost. Mnoho malířů maluje proto, že se to kdysi kdesi nějak naučili. A protože neumějí nic jiného, pokračují v tom, i když by nemuseli, protože k tomu nemají zvláštní vnitřní důvod. Tomáš Bím nestudoval na žádné výtvarné akademii, a kdybychom se teď ocitli dejme tomu o pětadvacet let zpátky a místo vás, usmívajících se účastníků vernisáže, by před námi stanul nějaký přísný soudruh, patrně by na Tomáše zahartusil: A máte, pane, nějakou průkazku, že smíte tohleto dělat, že smíte malovat? A kdyby Tomáš udělal tu chybu a podle pravdy přiznal, že ne, že žádný papír na své malování nemá, velice pravděpodobně by tím tato milá vernisáž skončila dřív, než by začala. Protože bývaly doby, kdy platilo: Bez papíru ani ránu.

Tomáš Bím se naučil malovat podobně jako malíři za starých časů: Chodil za těmi, o kterých si myslel, že to dělají dobře, a vyptával se jich. A podle všeho nešlo o otázky hloupé, dotyční mistři, jako Kamil Lhoták, nejenže prozradili své know how, ale řekli Tomášovi taky to nejdůležitější, co může mistr nakonec říci svému žáku: Teď, když všechno znáš, už na mě zapomeň a dělej podle sebe.

Za druhé: Tomáš Bím je (navzdory své lidské nerudnosti) malířem pozitivním. To už vůbec není samozřejmost. Malířský názor, že svět je celkem milým místem pro život, se naposled hromadně nosil před více než sto lety, za impresionistů. Claudu Monetovi bylo skoro jistě dobře, když maloval kupky sena při západu slunce, ale Picassovi bylo při portrétování Avignonských slečen hůř – a při tom pak už zůstalo. Modernisté chápali člověka jako zdroj permanentní krize a podobné pojetí ovládá výtvarnou scénu dodnes – takže ani malíři, jejichž životní pocit je pravděpodobně jiný, si ho většinou netroufnou prozradit, aby nebyli historiky umění osočeni z trestuhodné naivity.

Mají však pravdu? Moderní člověk přece nemusí být nutně z podstaty věci zoufalcem, poznání nemusí být vždycky tragické, protože proč by mělo být? Je-li někdo schopen vidět svět jako snesitelné místo, neměl by se bát to říci. Nemá se zač stydět.

Za třetí: Tomáš Bím je malíř-vypravěč. To už se v soudobém umění jeví jako vyložená zvláštnost. Kdysi obrazy vyprávěly, bylo možné číst si v nich jako v knize. Podle atributů se dalo rozpoznat i na těch nejzalidněnějších obrazech, kdo všechno je tam namalován. Jinak se vyprávělo Zvěstování a jinak Zmrtvýchvstání – ale vyprávělo se vždycky, a kdo chtěl rozumět, ten v žádném případě nesměl být hloupý. S příchodem moderního umění se to však zas změnilo a modernisté poručili: Pryč se všemi souvislostmi s literaturou! Smrt obrazům, které vyprávějí nějaký příběh! Hanba alegoriím a jim podobným! Ze zásnub moderního výtvarného umění s hudbou se pak zrodila abstrakce (vzpomeňme jen na Kupkovy Bachem inspirované Fugy). A muselo dál uplynout mnoho let, než pár soudobých malířů, jako Bím, řeklo: Nepřikazujte nám předem, jak to máme dělat, protože to, co je dobré, se vždy ukáže až samo nakonec.

Za čtvrté: Ačkoliv se Tomáš Bím jeví jako realistický malíř, nemaluje nikdy povrch, ale vždy vnitřní magii věcí. Na jeho obrazech skoro nikdy nevidíme lidi, takže věci, stopy po lidech, přebírají původní lidské významy. Bím nezobrazuje to, co viděly jeho oči, ale vyjadřuje stopy, které nazřel vnitřním zrakem. Tato schopnost ho v podivuhodných souvislostech propojuje s různými jinými malíři a grafiky – a schválně teď uvedu jména z protilehlých výtvarných světů, aby bylo zřejmé, že i zdánlivým antipodům může jít o cosi velmi podobného.

Bímovy malířské světy se propojují s manýristickými krajinnými panoramaty Jana Součka, s magickými jezerními výjevy Jindřicha Pilečka, s až obsedantně promalovanými plátny Josefa Vyleťala, s crazy gagy na nejvyšší úrovni Adolfa Borna, s nokturny Cyrila Boudy, s desítkami bloudících Nočních chodců Františka Hudečka. A také s melancholickými plátny velkého amerického samotáře Edwarda Hoppera i s erotickým manýrismem Káji Saudka.

Za páté a za poslední: Tomáš Bím přetváří malováním pozemský svět v božskou Arkádii. Maluje ráj. Jeho obrazy a grafiky z Ameriky i z hlubin oceánů, kde po vzoru Julesa Vernea a Beatles šmejdí mezi rybami jedna žlutá ponorka za druhou, nás ujišťují o tom, že úplně všude, nejvýš nahoře i nejhloub dole, lze božské najít, jenom chtít. Občas Bím připomene Maxe Švabinského, který se též v grafikách a malbách celý život kořil faunům a nymfám a nedokázal se jich nasytit. Až to jednou nevydržel a v jednom ze svých rajských výjevů plných nepravděpodobných krajinných panoramat a k zešílení krásných rostlin nakreslil i pár kopulujících žiraf. Jako by tím podivuhodným výjevem chtěl říci: svět si nemůže pomoci, aby se nepodřizoval grandioznímu božskému plánu rajské rujnosti.

Všechno je živé. V Bímových obrazech neexistuje smrt. To by za normálních okolností tvůrce poněkud degradovalo: kdo neví o smrti, dává tím najevo, že mu z lidské existence možná nedochází to nejpodstatnější. Leč rajská rujnost Bímových krajin podle všeho není zprávou o tvůrcově nevědění, ale o tom, že se rozhodl smrti vzdorovat.

A co z toho patera nakonec plyne: Že Tomáš Bím je malíř, který se nevzdálil svému publiku, ale komunikuje s ním. I to je v dnešním umění věc, která není běžná. Během posledního století mezi umělce a diváka vstoupily davy a klany odborníků, které tvrdí: Bez nás si vy dva nedokážete rozumět. Ty, malíři, kterého jsme my nevyvolili, nejsi ničím. A ty, diváku, který ses odvážil a zalíbilo se ti něčí dílo bez našeho předchozího přivolení – styď se za to, protože bez nás ses, chudáku, skoro určitě vydal do náruče kýče.

Z toho, co můžeme vidět na této výstavě, však plyne, že mimo oba zmíněné extrémy stále existuje i umění, kterému lidé mohou rozumět a mohou si je zvolit sami. Je to zvláštní, ale nad Bímovými obrazy se člověku bezděčně vybaví naše poslední lednové volby, kdy se na obou stranách taky objevilo tolik různých lidí, kteří tvrdili: Volte toho, koho volíme my, protože MY vám to radíme. Tomáš Bím asi těžko mohl tušit, že návštěvníka nad jeho obrazy kromě jiného napadne: Vždyť nakonec je vlastně skoro jedno, koho a co člověk volí. Hlavní, o co jde, je, aby volil doopravdy, kvůli sobě a nikomu jinému. Aby věděl, proč se rozhodl, jak se rozhodl, a aby si pak za svým rozhodnutím stál.

Tomáš Bím mě požádal, abych na vernisáži pronesl úvodní slovo, jsem tedy nositel slov, tak jako někteří jsou nositeli saka, Nobelovy ceny nebo Státní ceny Klementa Gottwalda či bacilonosiči. Přejděme hned k tomu nejdůležitějšímu. Přijíždím rovnou z Prahy, abych vám oznámil tu novinu, dříve, než ji vydá Československá tisková kancelář. Po dohodě ministra kultury České republiky s ministrem zdravotnictví téže republiky odešel dnes do Parlamentu ČR návrh zákona, který umožní prodávat litografie Tomáše Bíma i v lékárnách a samozřejmě na lékařský předpis. Přitom 50 % ceny uhradí pojišťovna a zbytek sám pacient. Návrh byl spontánně přijat i propagátory tzv. alternativní mediciny, tedy léčiteli všech vyznání, kteří budou Bímovy obrázky ordinovat všem zoufalcům, kteří se na ně obrátí se svými neduhy. Je to nesporně radikální zásah do naší doby, kdy se utíkáme k astrologii, horoskopům a esoterickým vědám. A věřme, že prospěšný.

Mistr Bím je veselý Buddha, guru, sedící na víru 21. století, na Víru u Berounky a rozdávající radost. Jeho práce je nesobecká, chce aby se jeho obrázky lidem líbily. Jako když se truhlář snaží vyrobit krásnou pohodlnou židli, která bude mít čtyři nohy a nikdo z ní nespadne a její dřevěné nohy se budou chtít objímat s lidskýma. Není to typ umělce, který vyblije svou duši a čeká, že před ním všichni padnou na prdel.

Odnášíte si z galerie jeho grafiku domů s vědomím, že si ji doma otevřete a pustíte se do ní. A že bude dobrá jako whisky, olejovky, nebo Coca-cola a že trochu dýl vydrží. Tomáš Bím si své kupce a sběratele vyvzdoroval svou nezaměnitelností a magičností. A romantikou a humorem. Rád chodím na jeho vernisáže, bývají na nich fajn lidé a dobré jídlo a pití. A jak vidím, ani dneska tomu nebude jinak. A taky tam bývá hlučný Tomáš. Když se na něj pozorně podíváte, neujde vaší pozornosti jak zakřivení povrchu zemského tomuhle fousatému chlapovi kyne a volá ho k novým zážitkům za obzorem. Tam ještě jsou na jeho obrazech lidé. Pak už ne. Ale jsou tam přece schovaní a občas na nás juknou.

A jdete galerií a už z dálky na vás ze živého plotu mávají vlhké dámské kalhotky a co nejdříve se rozletí, aby přistály na vaší rozpálené hlavě. To neudělal vítr, žena je hodila. Aby vás nemusela praštit knihou do rozkroku, když tam tak stojíte jako vibrátor s vybitou baterií.

Tomáš Bím nikdy nesnil o tom, že by se chtěl stát velkým umělcem. A stal se jím. Nezasedá v žádné radě, představenstvu, ani v komisi. Občas a rád zasedá v hospodě. Jeho hospodářství v Letech čítá nepočítaje manželku Jarmilu, dva psy, štětce, barvy a tužky, také jistou plochu, na níž pěstuje pohodu, tak jako jiní si pěstují konopí nebo česnek. Dobrou pohodu a náladu. Nikoli blbou náladu. Tu dobrou. A ta plocha je jako velká křídla dvouplošníku a Tomáš Bím jimi mává a vrací svět do rovnováhy. Svět Tomáše Bíma je v rovnováze.

Málokdy se stane, aby Bímův obraz visel v zasedačce správní rady nějaké významné společnosti, na místě, kde předtím visel portrét státníka. Předseda představenstva prezidentův portrét sundal a na jeho místo pověsil Bíma. A pouze tehdy, když zasedala rada nebo se blížila důležitá obchodní návštěva, sundal Bíma a na skobu pověsil Havla. Teď už obrazy nesundává. Každý má své místo. Na stěně stále visí Bím a Havlova zasklená fotografie je na skříňce opřená o zeď.

Teď měla zaznít povídka Jak jsem se neoženil s cizinkou, ale když jsem se na ni ráno díval, přišel jsem na to, že je příliš dlouhá a kdybych ji měl přečíst celou, byli bychom tu do rána. S Tomášem Bímem jsme zažili v 70. letech hodně dobrodružství s krásnými ženami, vesměs tak bujarých, že moje 79letá maminka, která žije na Vysočině, se dodnes zamračí, když uslyší jméno Bím nebo Pacák.

„To jsou ti pacholci, co tě rozvedli,“ říká jako by se s tím doposud nesmířila. Ironií osudu je, že oba tito pánové, které maminka viní z rozpadu mého manželství, se sami nikdy nerozvedli a se svými manželkami tu žijí šťastně dodnes. Tak tedy neuslyšíte dneska povídku o mých zahraničních láskách, ale přečtu vám báseň o kráse žen, které se schovávají v Tomášových obrazech. Aby se dobře mi recitovalo, budu se občas dívat některé z krásných žen tady na vernisáži do očí. Nepřikládejte tomu žádné vedlejší významy, pouze se chci dozvědět z kterého Tomášova obrazu jste vypadly.

O Tomáši Bímovi platí to samé, co o Spojených státech amerických: cokoliv o něm řeknete, je pravda. Pravda, až na malé výjimky. Například v životě neběžel maratón. Nebo – v životě neskákal padákem. Na druhou stranu vypil tolik whisky, že kdy by se mu – nedej, Bože – protrhlo jeho slavné břicho, smete povodeň Národní divadlo, naši Zlatou kapličku, což teď nevím, jestli by to byl vzhledem k uváděnému repertoáru od Tomáše záslužný čin či vražda české kultury. Jinak musím říci, že Tomáš Bím patří do kategorie lidí, kteří by u sebe měli neustále nosit návod, jak s nimi zacházet. Mám tím na mysli přesně ten návod, který je u každého průmyslového zboží, například u žehličky. Protože u milého Tomáše je důležité uchopení a způsob použití. Tím mám na mysli uchopení a způsob použití jak ve filozofickém slova smyslu, tak uchopení a způsob použití – jak znám z doslechu – v živočišném slova smyslu.

Kdo Tomáše Bíma nezná, může se mu zdát nevypočitatelný, žárlivý a hádavý. Kdo Tomáš Bíma zná, musí to říkat také. Co se týče mojí osoby, lámu si už přes patnáct let hlavu, kde se v tomhle funícím loupežníkovi bere tolik energie na pořádání tolika výstav, kde vystavuje na svých obrazech tolik něžností a titěrností a co víc, všechno to zakomponuje do takových barev, že má člověk pocit, že má v životě jen dvě možnosti – buď si ten obraz koupit, nebo se zastřelit.

A ještě něco musím podotknout. Bím bydlí v těsném sousedství Berounky. Kdo ví o jeho zálibě v jídle, musí u Mistra ocenit, že se v této řece, respektive v povodí Berounky a Vltavy ještě tu a tam nějaká ryba objeví, což je samozřejmě dáno tím, jak Tomáš Bím chápe potravinový řetězec: když už nemůžu, pošlu cejna dál.

No, a úplně na závěr – já jsem příznivec příměrů a ten rádoby vtip o řece Berounce a Tomášovi Bímovi jsem tady pronesl spíše na úvod k něčemu, co jsem mohl říci už na začátku – když Tomáš Bím vyleze před svůj dům na břeh řeky Berounky, úplně nechtěně spolu vytvoří alegorický obraz, který bych nazval – ŘEČI SE VEDOU, VODA TEČE A BÍM JE TU POŘÁD. Musím říci, že mně to přináší vnitřní uspokojení.